|
Gaston Bachelard (1884 - 1962)
je jedním z nejvýznamnějších
francouzských filozofů 20. století. Bachelard patřil ke generaci
ovlivněné myšlením Henri Bergsona, k němuž se v mnohém staví kriticky.
Studia, kterým se věnoval při zaměstnání, dokončil až po první světové
válce (v níž tři roky strávil na frontě). Od r. 1927, kdy obhájil
disertaci, postupně publikoval několik prací, které se věnují teorii
vědy a epistemologii. Zlomová je jeho práce "Formování vědeckého ducha"
z r. 1938, kde originálním způsobem uplatňuje psychoanalýzu na teorii
vědeckého myšlení a rozpracovává pojem epistemologické překážky. V knize
se zároveň projevuje jeho zájem o poezii, o básnické myšlení a snění
jako protiklad přísné vědecké racionality. "Psychoanalýza ohně" (1938)
psaná prakticky současně s touto knihou je již věnovaná této druhé
složce Bachelardova díla, poezii. Následuje vedle monografie
"Lautréamont" (1939) série knih o poetice jednotlivých živlů. Později
tyto knihy věnované poetice převažují nad epistemologickými pracemi. Od
volněji pojaté psychoanalýzy se Bachelard v závěru svého díla přiklání k
neméně svérázně pojaté fenomenologii básnického obrazu, kterou završují
"Poetika prostoru" (1957) a "Poetika snění" (1960). Na samém konci svého
života se Bachelard vrací k meditacím o ohni v "Plameni svíce"(1960) a
v nedokončené poetice ohně, vydané posmrtně jako "Fragmenty poetiky
ohně" (1988).
|
