Spoluprací Ivana Wernische s Vojtěchem Jiráskem vznikla "fantastkní kniha-komiks." Nestor současné české poesie a výtečný grafik, měditepec a vůbec výtvarník propojují své umělecké formy v netradičním souročenství (komiksu). Kde slova nestačí, nastupují obrazy stínů, kde obrazy nestačí, nastupují stíny slov.
Netradiční ilustrovaná básnická sbírka vycházející v nakladatelství Malvern vznikal na popud jeho majitele Jakuba Hlaváčka.
Nakladatelství Malvern ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví vydalo další ze spisů Josefa Váchala (1884 - 1969).
Jeho poéma Christian Heinrich Spiess je v současné podobě reprintem z původního vydání z roku 1933, jež vyšlo v patnácti výtiscích.
Slovy Památníku národního písemnictví:
Spiess patřil k autorům „krvavých románů“, které Váchal celý život sbíral a které ho inspirovaly k jeho vlastnímu Krvavému románu (1924), kde se o Spiessovi obdivně zmiňuje: „Čím Shakespeare dramatu, Virgil poesii, tím slavný Krist. Joh. Spiess krvavému románu“. Spiess byl německým hercem a spisovatelem, který prožil poslední část svého života v Čechách na panství Bezděkov u Klatov. Zde napsal řadu ve své době velmi úspěšných knih, mnohdy s tématem ponurých hradů, loupežníků a nadpřirozených dějů, které měly silný vliv např. na Karla Hynka Máchu. Váchal napsal první verzi svého textu po návštěvě Bezděkova, nikoliv jako kritický text o Spiessovi, ale jako vyznání duchovní spřízněnosti s tímto spisovatelem z 18. století, v němž spatřoval podobného solitéra, jako v sobě samém. Po smrti věrného psa Tarzana autor text přepracoval a začlenil do něj i vzpomínky na tohoto druha.
Kniha je krom toho litanií proti moderní civilizaci, což je téma, které Váchal později rozvinul v knize Kázání proti hříchu spěšnosti. Podle Váchala civilizace zadusila dávnou romantiku:
„Kde supí parostroj, / je rozmetána, nikdy neožije / děs nočních tajemství, / rytířská romantika; / jen spícím, pannám však / uloudí vzdech; to o půlnoci.“
V literárním časopise Revue Souvislosti vyšla před nedávnem bagatela (slovy autora!) z dílny Jiřího Zizlera, tentokrát na sbírku esejí Octavia PazeStvořeni z hlíny.
Slovy autora článku:
Mexický básník a esejista (1914-1998) u nás před rokem 1989 s jednou výjimkou vycházet nesměl kvůli svým kritickým názorům na tzv. socialistické režimy, i když byl levičák jako skoro každý Latinoameričan. Ve svém textu skromně praví: "Mé hledisko je dílčí: je to hledisko hispanoamerického básníka." Jeho obzor a rozhled ale působí mimořádně - dokáže postihnout bezpočet literárních a kulturních relací a vazeb, odrazů a záblesků, sleduje pohyb děl a vlivů jako síť ("Západní literatura je tkanivem vztahů") i jako napínavou kulečníkovou hru. Dokáže odkrývat hlubinné souvislosti růstu kořenů, jejich dráhy a proplétání, zápas o prostor, vzájemnou komunikaci, výměnu informací a živin; interakce mezi autory, směry i obdobími.
Právě vyšlo –Richard Louv: Poslední dítě v lesích,
Používáme cookies, abychom Vám umožnili pohodlné prohlížení webu a díky analýze provozu webu neustále zlepšovali jeho funkce, výkon a použitelnost. Více informací